Obsah

Jak jsem objevil Anglii

Hned na začátku varuji čtenáře, aby v tomto článku nehledal žádné umělecké dílo, ale pouze záznam vzpomínek a pocitů z cesty po Anglii.

Jednoho srpnového dne roku 2006, když jsem se v práci zase rozčiloval už v poledne nad nějakou zbytečností, která mi v ten moment přišla nejdůležitější na světě přišel můj šéf s nápadem, že i takový workoholik jako já si bude muset někdy vzít dovolenou, aby to s ním jeho kolegové zase pár let vydrželi.Následujích půl roku jsem byl nenápadně dotazován, kam bych na dovolenou chtěl jet.V září na výstavě Eday toho roku jsem potkal kamarády, které jsem poznal na OSNM (když p.Štěrbáček ještě nešéfoval Modelář, pořádal setkání pro čitatele nymburského fóra s názvem OSNM) a večer toho dne jsme strávili tím, že mi kamarádi ukazovali fotky z muzeí a leteckého dne v Duxfordu, kde ten rok byli. Díky jejich nadšenému vyprávění bylo o tom, kam chci jet na dovolenou rozhodnuto.Nakonec z toho byl čtrnáctidenní pobyt v Londýně za účelem zlepšení znalostí angličtiny. O vánočních svátcích jsem listoval katalogy škol, abych si vybral jednu z nich a 1. února 2007 jsem předal kolegyni mé pracovní království. Nevím jestli jsem sám, ale když mám někam jet, obvzlášť na cestu, která se nedá posunout, tak obvykle začnu nějakým způsobem marodit.I tentokrát jsem měl teplotu a teklo mi z nosu. Když jsem se usadil do sedačky v Airbusu společnosti EasyJet, měl jsem jedno balení kapesníků. Výsledek letu byl takový, že při klesání nad Anglií mi ještě pro jistotu zalehly obě uši a anglický pár vedle mě se divně díval na hromadu promočených kapsníků, které jsem držel v dlaních.Na letišti mě měl čekat taxikář, který mě měl odvézt do domu, kde jsem měl bydlet. Ten tam samozřejmě nebyl a když jsem prošel špalír lidí u východu několikrát a své jméno jsem na cedulkách neviděl tak jsem podle instrukcí ze školy zamířil na informace. V ten moment moje sebevědomí, co se mé angličtiny týče šlo rapidně dolů, dáma na informacích mi nerozuměla vůbec, nakonec jsem dal papír ze školy madam před oči a ona to naštěstí pochopila, za chvíli místní rozhlas vyvolával, že čekám na svůj odvoz a po chvilce doběhl udýchaný tlouštík s cedulí napsanou tak, že jsem se málem nepřečetl.

Když jsem se ubytoval u rodiny Lewisů a koupil si mapu Londýna, zjistil jsem, že měřítko vzdáleností v Praze a v Londýně je poněkud rozdílné. Informace že škola, kam budu chodit je půl hodiny vzdálená od místa bydliště v Londýně znamená, že pojedete metrem asi 8 stanic s 1 přestupem, tj.asi vzdálenost jako přes celou vnitří Prahu a za slibovanou půl hodinu se mi to po dobu pobytu podařilo stihnout jen jednou. S tou vzdálností jsem si ještě později užil. Londýn je opradu velkoměsto.Večer jsem zjistil že bydlím ve viktoriánském domě s velmi úzkým schodištěm a pokoji divně na každém půlpatře jedním. Kromě paní Lewis, George, který vařil, tam se mnou bydlel také Martin z Německa a japonská slečna jejíž jméno jsem za dobu svého pobytu nepostřehl.Tak skončila neděle a ráno jsem vyrazil do školy.Když někdo vedle mě v metru v Praze láteří na přeplněný vagón, vždycky si myslím, že by se mě projet v metru v Londýně, protože by pak změnil názor na to, jak vypadá plný vagón metra.Když na perón dorazí plná souprava a otevřou se dveře, tak nejen běžní londýňané ale i bakovní úředník v černém obleku a s kufříkem se s rozeběhem vrhe do vagonu a dav ve vagonu ho kupodivu nevytlačí zpátky na perón. Později jsem to aplikoval podobě, jen bez toho rozeběhu.Druhá věc je, že v Londýně má metro výluku časteji než v Praze. To jsem poznal zrovna to první ráno, když jsem na přestupu čekal na krásně prázdném nástupišti. Asi 20 minut na to jsem se zaposlouchal do hlášení, které se pořád opakovalo a končilo slovy „no services“, konečně jsem zjistil že to mluví o mé trase. Vylezl jsem tedy na povrch a šel pěšky 3 stanice.Do školy jsem jsem dorazil pozdě asi o 1,5 hodiny a když jsem se omlouval, bylo to okomentováno slovy „it hapens sometimes“. Další 4 hodin ve škole proběhly bez větších komplikací.Po škole jsem se rozhodl dojít napřed k Temži, když jsem v Londýně. Po té, co jsem k ní došel, vymylsel jsem po konzultaci s mapou, že se půjdu podívat na křižník HMS Belfast HMS Belfast , který je zakotvený u Towers Bridge. Podle mapy to mělo být je pár zátočin řeky, po 2 hodinách ostré chůze jsem ho konečně spatřil, z dálky působí jako našedo natřený parník ale při pohledu zblízka vzbuzuje respekt a pro suchozemce je už jen pohled na něj zážitkem. Otevřeno měli do 16:00, v 15:00 jsem zakoupil lístek a s upozorněním, že mám jen hodinu, jsem vyrazil na loď. Se svou výškou bych se asi jako námořník neuživil, loď jsem procházel pomalu a přesto jsem se hlavou dokázal vyhnout jen každé druhé trubce u stropu jednotlivých pater.Překvapilo mě, že na lodi, kde šetřili místem na každém kroku věnovali tolik místa kapli, pekárně a prádelně. V knížkách, se dočtete o mnoha různě vybavených částí lodě, ale o truhlárně a podobných místnostech tam není ani zmíňka. Trochu jsem na lodi zakufroval, což se asi podaří každému.Když jsem loď štastně opustil, nasedl jsem do metra na cestu domu. Pochopil jsem totiž, že bez něj to v Londýně nejde, když jsem u večeře vykládal odkud a kam jsem šel pešky, paní Lewis a George pochybovali o tom, jesti jsem normální.Od té doby jsem všude jezdil metrem. Mimochomem řeči, že anglická kuchyně se nedá jíst jsou naprosto nepodložené, George vařil perfektně, každý večer vytáhl kuchařku a vyptával se, co chceme druhý den k večeři , před každou večeří byl salát a po večeři většinou zmrzlina. Za dobu mého pobytu jsen nenarazil na jídlo, které by mi nechutnalo.Faktická poznámka, moje marodění bylo v tento moment prakticky už pryč, asi to bylo klimatem na ostrově.Úterní odpoledne jsem využil pro nákup čtečky karet do foťáku, protože kabel mezi foťák a počítač jsem nechal v Praze.Ve středu jsem se byl podívat na nově udělaný památník k bitvě o Británii, je na nábřeží kousek od Big Benu a Whitte Hallu. Myslím, že je to důstojná památka těm, kteří zachránili tento ostrovní stát před Hitlerem, což se v té době každému nepovedlo.Jsou na něm jmenovitě vzpomenuti i naši letci,kteří se po boku pilotů ze zemí spojeného králvství, američanů a pilotů z dalších zemí okupované Evropy tohoto konfliktu zúčastnili. V ten moment jsem pocítil rozdíl, jak se k takovým lidem chovají tady a jak se k nim chovali lidé u nás za posledních 60 let.Pak jsem našel mzueum Winstona Churchillla a muzeum Cabinet War Rooms. Muzeum W.Churchilla mi nějak v paměti neutkvělo, ale Cabinet War Rooms ve mně zanechalo mnoho dojmů, kromě toho, že jsem se poprvé setkal s kontrolou mého příručního zavazadla před vstupem do muzea (opatření proti teroristům) tak jsem viděl jak vypadali kanceláře, ze kterých tu „řídili“ válku.Ve čtvrtek jsem navštívil Imperial War muzeum, budova vypadá podobně jako naše Národní muzeum v Praze a před ní jsou umístěny dvě hlavně z nějaké bitevní lodě.Po nezbytné prohlídce zavazadla jsem se poprvé ocitl v ráji. V přízemí mají umístěnou bojovou techniku, ale při pohledu nahoru jsem málem ztratil rovnováhu, FW 190, Spitfire Mk 5, V 2, Mustang, vše zrekonstruované, nebo uvedené do nejlepšího možného stavu.Zbývající čas do konce otevírací doby jsem vyplnil prohlídkou exponátů ve třech patrech budovy, kde byla vystavena přední část trupu Lancastera s cocpitem a jiné lahůdky, na rozloučenou ještě pár fotek v 6 hodin byl čas muzeum opustit.Nevěděl jsem v ten moment, že se tam velmi brzy ještě vrátím.Když jsem přišel domů, tak po nezbytné večeři s konverzací jsem psal maily domů a kamarádům, také jsem napsal kamarádovi Zdeňkovi, který se po dobu mého pobytu stal hlavním poradcem, co v Angliii vidět a kam zajet (díky moc Zdendo).Od něj mi přišla odpověď, že není možné za 2,5 hodiny projít IWM a vidět všechno, že jsem určitě něco musel vynechat. Nakonec jsme se domluvili, že jsem neviděl celou spodní část muzea, tak jsem si slíbil, že se tam ještě musím vrátit.V pátek jsem strávil odpoledne prohlídkou několika hlavních ulic v centru Londýna a částečně doma protože na mě padla únava za posledních několik velmi nabitých dní.V sobotu ráno po anglické snídani, která se podle mého dojmu táhla zbytečně dlouho jsem konečně vyrazil do muzea, do kterého jsem se těšil už v Praze, bylo to jedno z těch míst, o kterém jsem už v Praze věděl, že ho „musím“ navštívit, cesta do muzea v Hendnu metrem byla dlouhá a těch 15 minut chůze z od stanice metra k muzeu ještě delších, ale pak to přišlo.Předem mnou se objevilo několik hal a před nimi patrně repliky Spitfira a Hurricanu v letových pozicích a kousek dál záchranný člun RAF. De Havilland Mosquito Napřed jsem zamířil do haly mému zájmu nebližší, do haly věnované Bitvě o Británii. Vidět poprvé v životě Štuku, He 111, JU 88, ME 109, Blenheima, Defianta a mnoho dalších, to je opravdu velký zážitek, jen kolem Štuky jsem postával asi půl hodiny. Myslím, že zaměstnanci hlídající expozici měli pohotovost, protože někoho kdo u jednoho éra stojí takovou dobu tam asi dlouho neměli. Ale když jsem chtěl pro lepší focení vytáhnout stativ, byl jsem jemně upozorněn, že to se nesmí. Fotky díky tomu z této haly nestojí za nic, protože je v hale dost velká tma, ještě jsem shlédl filmovou projekci na téma bitvy o Británii a ubíral se k další části muzea.V hlavním vchodu do muzea byl ve vyleštěném kovu provedený Spit a pak už jsem se nestačil koukat až do konce. Wimpi, Lancaster, Liberator a mnoho dalších a dalších britských, amerických a jiných letadel. Ale stále bez možnosti udělat pořádné fotky, všude velké přítmí a až v hale, kde byl vystaven do letuschopného stavu uvedený ME 109 G2 v pouštní žuté camo, krásně zrenovovaný Mustang, Mossie a u stropu vysející Tempest bylo tolik světla, že bylo možné dobře fotit. Když už jsem myslel, že jsem si prohlédl všehno, zašel jsem do muzejní prodejny, chtěl jsem totiž navštívit prodejnu Hannants, která měla být nedaleko muzea, v prodejně se prodavačky tvářili, že tam žádná další prodejna, kromě nich, není. Až zaměstnanec muzea, který hlídal v jedné z hal, věděl co hledám a vysvětlil mi, kam jít. Za muzeem v objektu, který vypadal tak trochu jako skladový areál jsem objevil vytouženou prodejnu. Musím říct, že to bylo snad poprvé, co jsem byl trochu zklamán.Co se modelů týče byl sortimet stejný jako v MPM v Myslíkově ulici na Praze 1, 50% modely japonské produkce a 50% modely a doplňky české produkce za zahraniční ceny. Náladu jsem si zpravil až když jsem začal procházet část s knížkami, nakonec mi jedna uvízla v tašce a to jsem se hodně krotil. Když jsem se večer vracel metrem domů, byl jsem plný dojmů z tohoto dne a zároveň jsem si uvědomoval, že pokud budu mít možnost se na toto místo vrátit, tak už to nebude ono. Messerschmitt Bf 109 Navštívit Hendon poprvé se zkrátka za život stane jen jednou, to napětí a očekávání, kterým jsem při ranní cestě žil, to se nedá opakovat. Nakonec, když jsem si po delším čase prohlížel fotky, které jsem udělal, zjistil jsem, že v záplavě velkého množství exponátů, které jsem měl před sebou, jsem si mnoha dalších nevšiml a tudíž bude „potřeba“ se někdy v budoucnu do Hednu ještě podívat.V neděli jsem se rozhodl zopakovat si návštěvu v IWM, abych viděl to co jsem nenašel minule.Zdenda měl pravdu „katakomby“ byly skvělé, hromada vitrýnek s uniformami, vybavením a jinými artefakty s hodně dávné historie až po současnost (války v Iráku apod.). Hodně zajímavé bylo projít zákopem z první války, kde byla zima, nějaký puch a špína stejně jako asi v jako pravém zákopu někde ve Francii. Museli si s tím dát velkou práci.Asi nejvíc mě ale zaujala část o špionážní činnosti proti výchdnímu bloku z doby studené války, která začínala vitrýnkou s Jamesem Bondem. Cestou domu jsem se stavil podívat se na Buckinghamský palác, nic moc zážitek, pršelo, foukal vítr, brána zavřená a z paláce toho moc vidět nebylo, místo čestné stráže jen dva vojíni uklízeli nějaké lavičky, jediný zážitek bylo vyfocení Jumba British Airways nad tímto palácem.

A byl tu druhý týden mé dovolené. V pondělí po škole, která se stále více odehrávala systémem škola hrou (to by nevadilo, akorát že jsem měl problém pochopit onu hru a obvykle se mi to podařilo až na konci hry) jsem se vydal do obchodního domu Harods, abych nezapomněl, že za týden budu zase v práci, prošel jsem si oddělení elektro a pak i zbytek tohoto domu. Uznávám, že je velký a pěkně udělaný. Úterní odpoledne jsem vyplnil obcházením londýnských knihkupectví, abych se podíval kamarádovi Zdendovi po jedné knížce. Z učitele na soukromé hodině jsem vytáhnul kam zajít. Poradil knihkupectví u univerzity, měli toho tam docela hodně, ale ne to, co jsem hledal. Cestou jsem narazil na čtvrť Soho, malé čínské město.Tady bylo vidět, jak jsou lidé v Londýně tolerantní. Kdyby u nás v Praze, kousek od Václavského náměstí (Soho je kousek od Oxford street, tedy v centru) byla čínská čtvrť, tak by asi mnoho čechů mělo problém s tím žít. A že to byla čínská čtvrť se vším, co si člověk po tímto pojmem umí představit. Cestou dál jsem narazil na obchodní dům s knížkami, který po mě přestavoval vrchol toho co si v svých snech umím představit, celé jedno patro věnované oddělení military. Regály a police rozdělené podle období a států, knížku jsem tedy nakonec koupil a měl jsem mnoho co dělat se udržet na uzdě, abych tam nenechal obsah své peněženky. Další den jsem prošel v Londýně ještě několik knihkupectví, ale tohle němělo konkurenci.Takže, pokud tento článek čte někdo, kdo se chystá do Anglie nebo přímo do Londýna a je podobných zájmů jako já, tak doporučuji minimálně 3 hodiny času, naditou peněženku a navštívit tuto prodejnu: Foyles Bookshop, 113 – 119 Charing Cross Rd, London, stojí to za to. Další den jsem se jen tak toulal po centru Londýna. Viděl jsem několik památek a zajímavých míst, která jsem poznal jen podle toho, že jsem je znal z filmů a pohlednic, tak trochu jsem poznával normální život v tomto městě. Je zajímavé vidět, že i tady lidé chodí do práce a z práce, jezdí přeplněným metrem a dělají nákupy potravin v supermarketech. I já jsem nakoupil něco pro příslušníky rodiny doma. Ve čtvrtek jsem navštívil muzeum věd. O tomto muzeu mi říkal učitel Roger na soukromé hodině už na začátku mého pobytu, ale podle jeho vyprávění mi to přišlo až příliš obecné. Nakonec jsem zjistil, že jsem podcenil jeho informaci. Na toto muzeum by byli potřeba 2 až 3 dny a ne jedno kratší odpoledne. Když jsem procházel částí, kde se nejspíš ukazoval vývoj technického pokroku, viděl jsem, jak interaktivně lze exponáty ukazovat, ale to jsem netušil , že mě čeká oddělení podobné hale v muzeu v Hendnu. První, co jsem v oddělení o letectví viděl byly repliky letadel typu Flayer bratří Wrightů, pak obligátní Spit a myslím že i Hurry a pak velká sbírka leteckých motorů např. Naiper Sabre z Tempesta, řez z trupu Boeingu 747 v místě za cocpitem, když jsem tohle letadlo viděl na letišti nepřišlo mi až zas tak velké, ale tady jsem si jeho pravý rozměr uvědomil. Je tu také Pioneer ze začátku éry britských proudových letadel, ME 163 a pár dalších unikátů.V pátek, poslední celý den mého pobytu jsem nějak moc rychle odešel ze školy, vlastně mě to poslední hodiny moc ani nebavilo, boleli mě záda a chtěl jsem aby to skončilo.Ještě pár fotek celé naší třídy pomocí stativu, vzít si papír se sepsanými maily spolužáků a rychle pryč. Na nádraží jsem našel místo odjezdu vlaku na letiště Gatwick, prohlédl si parní lokomotivu, která právě na nádraží stála (až večer jsem se dozvěděl, že není normální na nádraží Victorie vidět takový stroj, když jsem to vykládal u večeře, paní domu tomu uvěřila, až když jsem ji ukázal fotky) a metrem domů. I londýnské metro se se mnou rozloučilo po svém, na sobotu, den mého odletu, hlásili výluku na trati, kterou jsem potřeboval na cestu na nádraží.Musel jsem to tedy objet, čímž má poslední cesta metrem byla se třemi přestupy, místo s jedním, jako kdyby to plánovači oprav v metru tušili.Až když jsem seděl ve vagonu metra a to čekalo mezi stanicemi v tunelu na uvolnění trati, tak mi docházel význam toho, co se poslední hodiny dělo. Že už asi nikdy neuslyším to Good Morrrrrning učitele Paula.Neuvidím ten jejich pohodový přístup ke všemu co dělají, jako kdyby v ten moment nebylo na světě nic důležitější než mě a nebo někomu ze spolužáků vysvětlit význam neznámého slovíčka pantomimou na zemi. Že už nebudu dál obdivovat tu schopnost Londýňanů chodit na přechodu pro chodce na červenou klidnou pomalou chůzí s kelímkem s kafem ráno do práce. Že už nezažiju ten pocit, když se rozhodujete na cestě ráno do školy při čekání na vlak metra, jestli ho máte nechat ujet a vyfotit si Jumbo, které nasazuje na přistání a nebo o ten pohled přijít a jet do školy.Večer jsem sbalil svůj kufr, rozděli poctivě všechny těžké věci do příručního zavazadla a ostatní do kufru (stejmě měl přes váhu, 21,5 kg, ale na letišti nikdo nic neříkal).Po večeři paní domu vytáhla čokoládový dort na mou počest, naposledy jsme podebatili, se všemi jsem se rozloučil , vysvětlil jsem v kolik ráno ocházím a šel jsem spát. Myslím, že v tomto momentě nastala chvilka na malé zhodnocení. Když jsem do Anglie přijel, bylo tu zima, zamračeno (v Praze při odletu svítilo sluníčko), teklo mi z nosu, škrábalo mě v krku, měl jsem zalehlé obě uši (s pocitem nebudu jim rozumnět normálně, co teprve, když mám zalehlé uši) nikomu jsem nerozumněl, měl jsem obavy s někým vůbec komunikovat, když se mi večer podařilo koupit mapu a nějakou šťávu na ředění s vodou k pití, měl jsem pocit, že jsem král.Asi nejlepší byla návštěva Hendonu, cesta tam plná očekávání co tam uvidím, první kroky v muzeu, první v šeru vykukující éro.....když jsem konečně našel prodejnu Hannants, i přesto že se někteří místní tvářili, že něco takové tam není (i když toho v ní měli polovinu, než jsem čekal) a pak cesta zpět vyplněná prohlížením fotek.A moje angličtina???? no někdy jim rozumím celé věty i celou konverzaci a někdy ani slovo, mám pocit, že jim rozumím, ale kdybych to měl překládat do češtiny, tak by to nešlo, je to vzláštní, jako by v češtině takové spojení slov a věty prostě neexistovaly......Sice mi lezl na nervy ten jejich klid, když něco nešlo, ta jejich schopnost dělat nepořádek na veřejných místech, ale stejně je to fantastický národ, asi je to zdání, ale myslím, že oni dokáží oddělit od sebe věci důležité, kterými je třeba se zabývat a věci které si nezaslouží se s nimi rozčilovat. Nehodnotí člověka podle toho jestli má značkové boty a jeansy, ale podle toho jaký skutečně je. To, co tento národ v minulosti dokázal bylo určitě alespoň z části díky povaze, kterou má.V sobotu, snídaně ve vlaku na letiště, sandwich a Cola, odbavení na přecpaném Gatwicku, čekání na gate pro můj let a Airbusem Easyjet návrat do reality všedního dne českého života.Ještě dlouho jsem se při náročných chvílích v práci utěšoval vzpomínkou na čas strávený v Lodnýně a říkal jsem si, že se tam určitě jdnou vrátím. V to věřím do dnes.Letos jsme byli s kamarády ve východní Anglii, venkov má také své kouzlo, ale Londýn je Londýn.