Večer proběhl standardně při plném pracovním nasazení a na stolech se nám pomalu začínaly rýsovat různé podsestavy našich modelů. Denis měl s rozdělanými modely pochopitelně nečestný a nesportovní náskok (což mu také ostatní často předhazovali) a tak se mu toho na stole kupilo poněkud více, až chvílemi nevěděl, co má dělat dřív.

V úterý ráno jsme všichni tři vyrazili do Hradce Králové, kde již na Toma čekalo opravené auto. A víte jak probíhal odjezd? Denis s Jirkou byli po snídani natošup připraveni odjet, ale Tom ne a ne se vybatolit s ubikací. Když po dlouhém čekání konečně přišel k autu, nastalo pro Jirku a Denise překvápko - Tom usedl do auta a jal se propojovati různými kabely, kablíky, dráty, šlahounky a dalšími, pro řízení absolutně nezbytnými, elektronickými systémy s vozidlem resp. s mobilem (co kdyby probůh někdo volal z práce!). Následně projel check list a po několika dlouhých vteřinách nahodil motor. Konečně jsme jeli! Je třeba říci, že stejně jak byla Tomova pečlivá příprava před jízdou, byla i jeho samotná jízda. Jet někde víc než dovolují předpisy? Ani náhodou! A tak jsme si to zvolna šinuli do Hradce, cesta pomalu ubíhala a my se těšili, až budeme zase zpátky u svých rozdělaných modýlků. Převzetí vozidla v servisu proběhlo vcelku rychle a Tom konečně spokojen, že má o starost míň, o chlup svižněji vyrazil na Pardubice. Jeli jsme tam z pochopitelných důvodů. Jednak je tam MPM shop a jednak jsme mínili vzít útokem tamní markety a nakoupit proviant. Cestou z Pardubic jsme míjeli letiště zrovna v době, kdy startovaly L39ky. No vida i štěstí nám přálo a tak jsme měli malý letecký den. Odpoledne a večer byl opět věnován modelařině, ochutnávání pečených mňamek, konzumaci Gambrinusu. Došlo i na sledování hraných filmů a dokumentárních pořadů, kterých jsme si přivezli požehnaně.

A nastala středa - co myslíte, byla něčím zvláštní? Ani ne, vlastně ach ano - oběd se tentokrát odehrál v místním hotýlku, kde Denis s Jirkou započali tradiční hru letců - "Pětikačku". Princip je velmi jednoduchý - potřebujete k tomu jen drobnou minci a servírku s minisukní. Další detaily dost dobře nelze popsat, protože to už bychom mohli býti nařčeni z ohrožování mravního vývoje dospívajících. Už ani nevím, co si kdo objednal, ale celkem nám chutnalo. Dlouho jsme se nezdrželi a spěchali k rozdělaným modelům. Nedá mi to, abych se nezmínil o typickém chování Tomáše v průběhu modelaření. Představte si situaci, jak všichni shrbeni nad stoly pracují usilovně na svých modelech, Tom sedíc v křesle zadumaně pokuřuje dýmku a… …a nic. Při poznámce ať se nezdržuje, že mu stojí práce, vždy odvětil, že si ji musí promyslet. No přátelé, proti tomu by nikdo nic nenamítal, ale odhaduji, že promýšlením strávil minimálně tolik času, jak pak vlastní stavbou. Inu každý máme nějakou diagnózu… Jest také pravdou, že Tomáš v průběhu týdne zjistil, že jeho dosavadní práce na vyšperkování kokpitu Defianta bere za své. Šedozelená není dost šedozelená, toto není dost dobré, tamto se mi nepovedlo, atd… Zkrátka vykoupal vše, co měl dosud nabarveno v Purisolu (pozn. pro neznalé - odstraňovač starých nátěrů) a dal se do nového barvení. Řeknete si, to je raz dva hotové - omyje se nátěr, osuší a nastříkne znova. Rychleschnoucí barvy umožní takřka vzápětí patinování, takže není co řešit - jen malé zdržení. Ovšem to neznáte Toma. Ten v duchu svých tradic tuto zdánlivě jednoduchou a rychlou operaci dotáhl k dokonalosti. Až po několika dnech a mnoha vykouřených dýmkách hlásil, že kokpit je již opět hotov. Je však třeba uznat, že výsledek opravdu stál za to, byť za cenu ztráty mnoha cenných a nenahraditelných hodin. Bylo (k jeho i naší lítosti) zřejmé, že jeho předsevzetí o dokončení hrubé stavby modelu na konci týdne nebude splněno.

Všichni tři kamarádi ještě odpoledne nastrouhali plné umyvadlo kořenové zeleniny jako přípravu na plánované čtvrteční hody. Večer se tradičně opékaly špízy, pilo pivo a modelařilo do pozdních hodin.